Duben 2018

Jsem malá a jsem hodná, taky nekoušu. Kdo mě podpoří?

20. dubna 2018 v 20:47 | Mooňalka Houbii 🍄
Delší dobu jsem tu nebyla, měla jsem docela mokro v botech, co se týká školy, do 12.dubna jsem musela uzavřít semestr, takže jsem nedělala nic jiného, než se učila, ale vyplatilo se, překvapila jsem sama sebe, že se dokážu takto vybičovat. Za měsíc jsem stihla čtyři neskutečně těžké zkoušky, musím uznat, že jsem na sebe pyšná.

Asi si říkáte, co má znamenat ten nadpis. Tento článek se bude věnovat podpoře, ať už ze strany rodičů, přátel, přítele, přítelkyně...vyflusla jsem ho ze sebe v absolutním smutku, tak možná bude místy pesimistický. Vážení, jak to máte s podporu od svého okolí, ať už se to týká čehokoliv - školy, práce, nemoci, duševní poruchy nebo jednoduše jen když vám není dobře? Najde se někdo kdo vás podpoří? Potřebujete podporu okolí?

Taky jsem si myslela, kdovíjak nejsem samostatná, ale jakmile zjistíte, že jste na vše sami, ztěžkne to. Ztěžkne celý život. Já se budu věnovat převážně své poruše (HPO). Jsem na začátku, o této problematice jsem se dozvěděla víceméně před měsícem, diagnostikována mi byla zrovna tak. Otevřelo mi to oči a svým způsobem jsem dostala odpověď na kdejaké události v mém životě, ale abych se dostala k tomu hlavnímu - ztratila jsem oporu a podporu.

Když jste zdrávi a nebo nejste, máte třeba "jen" zlomenou nohu, podpory se dočkáte, noha se zahojí, mezitím vám budou lidé pomáhat, i kdyby vám třeba jen něco podali támhle z police, abyste nemuseli vstávat, ta podpora tam je. Ale jakmile je vám diagnostikována jakákoliv duševní porucha, ta opora zmizí. Když bude nejhůř, lidé se na vás budou dívat skrz prsty, když na tom budete lépe, budete jen cvoci. Ale duševní porucha přeci není vězení a vy nejste žádný chudáček, se kterým by se mělo spešl zacházet. No samozřejmě že nejste, ale jste na začátku a chybí vám vhled. Co teď? Očekáváte alespoň, že vás podrží rodina nebo přítel, bude s vámi komunikovat, když už nic. Ale tohle všechno zmizelo.

Cítím a vidím, že nikdo neposlouchá. Cítím a vidím, jak lidé kolem mě nemají zájem. Cítím a vidím, jak se moje dřívejší podpora rozpadá. Nikdo nekomunikuje, ani po mé první psychoterapii, která dopadla katastrofálně, se necítím lépe, navíc mě ten člověk vykopl téměř o půl hodiny dříve s tím, že by nestihl přestávku.

Kde je můj snoubenec? Proč už mě nebere do náruče s tím, že to bude dobré, jako to vždy dělával? Aby bylo jasno, nepotřebuji pochlebování typu, že jsem nějaký chudáček a jak to mám těžké, ne, hovno, ale potřebovala bych alespoň vyslechnout, když už ne pochopit. To pochopení je těžké, když ten člověk neví, jak se cítíte. Ale pro mě tu není nikdo. Ani rodina, ani snoubenec.

Proč na všechny pokusy o komunikaci dostanu jen odpověď typu "Nevím.", "Nechci se o tom bavit.", "Já to stejně nepochopím." Lidi, kde nacházíte podporu, když ji nemáte u blízkých? Takto špatně mi nebylo už hodně dlouho a já sakra nevím, co s tím...